Světoví bubeníci - Ringo Starr

Richard Starkey - RINGO STARR

 

Říká se, že rocková muzika se změnila navždy od té doby, co Beatles vystoupili v roce 1964 v Americe v televizní show Eda Sullivana. Součástí následujícího zemětřesení bylo i vynucení zdvojnásobené produkce bicích souprav firmy Ludwig. Nejvíce na odbyt šly ty s perletí Black Oyster, jaké používal Ringo. Jeho vliv na bubeníky byl nesmírný. Téměř každý, kdo něco později v rocku znamenal, jej uvedl coby přinejmenším jeden z největších vzorů. Těsně před tím, než se Ringo v americké televizi objevil, však drtivá většina z nich ještě zatím netušila, že bubeníky vůbec budou. Ringův styl byl přímočaře jednoduchý a perfektně sloužil písničkám Beatles. Za jednoduchostí se často skrývala obratná vynalézavost, některé party jsou příjemně rafinované. Postupem času byl Ringo obdivován i kritizován, jak už to v show businessu chodí. Někteří mu vyčítali přílišnou jednoduchost a nedostatek talentu, ovšem Ringova hra vždy byla přesně to, co daný kousek potřeboval. Objevily se fámy, že bicí ve studiu točí vlastně všichni z Beatles, každý na jiný nástroj ze soupravy, což mohla někdy být částečně i pravda. Před lety také vystoupil v tisku americký černý bubeník Bernard „Pretty“ Purdie, mimochodem výborný hráč, s tvrzením, že v roce 1964 natočil za Ringa přinejmenším dvacet písní. Bylo to kdekým popíráno, ale zanechalo to jisté pochybnosti. Samotnému Purdiemu to nevyneslo nic jiného, než spoustu anonymních výhrůžek nejrůznějšího kalibru. Nicméně Ringo, přestože ho v tom řevu moc slyšet nebylo, dokázal živě, že je oním bubeníkem z nahrávek. Každopádně - úplně první singl Beatles, Love Me Do a Please Please Me, byl nahrán studiovým bubeníkem Andy Whitem, kterým si George Martin nahrávku pro jistotu posychroval, ignorujíce zcela Ringa. Ten hrál na tamburínu. Love Me Do potom přebubnoval na album sám a zjistit rozdíl mezi oběma nahrávkami je téměř nemožné. Od té doby je Ringo uveden coby bubeník na všech nahrávkách Beatles, s výjimkou Back In The USSR a Ballad Of John And Yoko, na kterých seděl za bicími Paul McCartney. Ringo to v kapele jistě neměl lehké, protože zbývající tři byli všichni frustrovaní bývalí bubeníci a neustále mu doporučovali či vnucovali co, kde a jak má hrát. Sám Ringo se vyjadřoval v tom smyslu, že velmi často prostě musel kombinovat jejich nápady a myšlenky se svými, protože každý doporučoval poněkud odlišnou věc. Ať už to bylo jakkoliv, účel světí prostředky a u Beatles to několik let dokonale fungovalo. A Ringo musel svoji práci dělat sakra dobře, protože dodnes se leckde po bubenících žádá, aby „hráli jako Ringo“. Jisté je, že byl velmi důležitým rockovým bubeníkem, který inspiroval miliony kluků po celém světě, aby sedli za soupravu. Sám za ni zasedl zpočátku víceméně z nudy.

Narodil se v drsné liverpoolské čtvrti Dingle coby Richard Starkey v roce 1940. Byl jedináček a když mu byly tři roky, otec rodinu opustil. Většinu mládí strávil kvůli nepříliš dobrému zdraví po nemocnicích a tam právě počal bušit do dětských bubínků, aby si ukrátil čas. Když se dal trochu dohromady, zakoupil si použitý rozměrný velký buben a z odřezků dřeva si vyrobil paličky. Nevlastní otec mu brzy nato koupil starší soupravu a v roce 1958 začal Ringo hrát se svou první kapelou, The Eddie Clayton Skiffle Group. Nikdo v kapele toho moc neuměl, ale hráli po celém Liverpoolu a v okolí, i když většinou zadarmo. Poněvadž neměli žádné auto, byl Ringo nucen hrát pouze na malý buben, s hi hatkou a činelem, ale to v té době většinou stačilo. (Ne že by to někdy nestačilo i dnes…) Podle svých vlastních slov se Ringo uvolil cvičit doma na soupravu jen jednou. U sousedů to vyvolalo tak bouřlivou reakci, že se o to údajně již nikdy více nepokusil… Preferoval potom pouze školu hrou přímo na pódiu. V roce 1959 nastoupil do v Liverpoolu již oblíbené kapely Rory Storme and The Hurricanes. Následující rok se zprofesionalizovali, v důsledku čehož si změnili jména. Tak se díky zálibě v prstenech stal z Ríši Ringo Starr. Skiffle odumíralo a Rock ´n´ Roll vítězně táhnul Anglií. Ringo si jej okamžitě oblíbil a zároveň si vypěstoval přezíravost k jazzu, který podle jeho názoru postrádal vzrušení. S Hurikány tehdy vousatý Ringo hrál dva roky a v programu měl dokonce svůj blok, zvaný „Starr Time“, ve kterém zpoza bubnů dvacet minut sólově zpíval. Začínal pozvolna opravdu býti hvězdou. Hurykáni hráli ve stejných klubech jako Beatles, se kterými se Ringo brzy skamarádil a když byl jejich bubeník Pete Best nemocen, rád zaskočil. Spokojenost byla na všech stranách, takže Ringo Besta brzy nahradil nastálo. Později o tom řekl asi tolik, že Beatles se mu zdáli daleko lepší a že cítil, že s Hurikány již došli do bodu, kdy pouze opakovali sami sebe a nebylo jak pokračovat. Takže nastal čas ke změně a krom toho mu brouci vyhovovali i jako lidé. „Ringo nikdy, Pete navždy“ a podobně skandovali fanoušci na prvních koncertech s Ringem, ale rychle to přešlo a Ringo byl všeobecně akceptován. Nicméně všechna sláva a úspěchy byly ještě před kapelou, prokousat se k nim museli tvrdou dřinou v klubech v Liverpoolu a Hamburku. Jenže každý, kdo měl s kapelou co do činění, věděl, že to přijít musí, že je to jen otázka času, kdy svět Beatles objeví. A stalo se. Po oné památné Ed Sullivan Show vypukla beatlemánie. Situace tomu i přála, svět byl unaven studenou válkou a hmatatelným jaderným nebezpečím a Amerika se teprve vzpamatovávala z atentátu na Johna Fitzgeralda Kennedyho. Do toho přišli Beatles a začali hlásat mír a lásku. Bylo to zkrátka to pravé, co zrovna svět potřeboval. Ne že by to před nimi nedělali i jiní, ale Beatles to prostě rozjeli s daleko větším odvazem a bezprostředností a jejich image všechny doslova dostala. Mnoho odborných a „seriózních“ kritiků a mnoho jazzmanů samozřejmě brblalo, že to je bublina, za kterou nic není a tak dále, ale bylo to spíše ze žárlivosti, nebo je prostě brouci zaskočili dosud zcela nepřipravené. Většina kritiků se později přidala na stranu Beatles a ty stále brblající nikdo neposlouchal. Obrovská sláva, neustálá pozornost a velké sumy peněz změnily každého z kapely odlišným způsobem. Beatles byli na absolutním vrcholu, v hudebních kruzích téměř v pozici nějakých proroků, svět čekal na každou jejich novou desku s horečnatou nedočkavostí. Měli hit za hitem, každá nová deska měla velmi vysokou kvalitu a byla posunem vpřed, ale nic netrvá věčně. A tak došlo k rozporům a poté k rozchodu. Nejprve se pouze stáhli z pódií, znechuceni ječícími fanoušky převážně ženského pohlaví, tak, že téměř nebylo možné hrát. Ve sterilním, od světa izolovaném prostředí studií se potom stále více a více začal prosazovat Paul McCartney. Došlo to tak daleko, že během natáčení bílého dvojalba se Ringo sebral a prostě odešel. Vrátil se na naléhání ostatních až po dvou týdnech. S rozpory uvnitř kapely se dobrácký a život s humorem beroucí Ringo srovnával hůře. Vše vyústilo v roce 1970 v definitivní rozchod. Sen skončil a Ringo nevěděl, jak teď naložit se svým životem. Natočil dvě značně průjmová sólová alba, zahrál si v pár filmech a taky trochu požíval. V tom mu úspěšně sekundoval kamarád Keith Moon… Zatímco Moona to časem zabilo, Ringo se vzpamatoval a dal dohromady. Vrátil se zpět do studií a natočil pár hitů. Během natáčení dalšího filmu se seznámil se svojí současnou ženou. Další desky nebyly žádný úspěch a po delší pauze vyplněné opět především požíváním potom nemohl ani přes své jméno sehnat žádnou lukrativní nabídku, která by ho vrátila na výsluní. Poslední léta již ale abstinuje a jezdí s vlastním bandem, ve kterém občas hostuje jeho syn Zack, výborný bubeník (např. s The Who), a hrají s tátou dvoje bicí. Coby hráč na bicí však Ringo celá ta léta po Beatles nikdy pracovat nepřestal. Je zván k nejrůznějším projektům do studií a jeho styl je vážen a ctěn. Což dokazuje, že pouze technika bubeníka nedělá a dveře neotevírá. Sám Ringo říkal, že za většinu svých často obdivovaných, odlišně a někdy až neohrabaně znějících breaků může vlastně jeho nedostatečná technika. Nedokázal zahrát virbl, nebyl schopen zahrát složitější vzorce či paradidly mezi malým bubnem a tom tomy, neuměl začít break libovolnou rukou. Ale přesto s tím, co schopen zahrát byl, dokázal mnoho. Jeho hlavní práce spočívala v tom, že dodával písním Beatles říz a fajn pohodu. Měl cit a smysl pro skladbu a měl dobré cítění, jeho rytmy šlapaly. A to je především u písňové formy u bubeníka ta nejcennější deviza.

 

Ringova souprava byla a je z devadesáti devíti procent jeho práce velmi jednoduchá, základní sada. Přestože často pracoval s tom tomy a zakomponovával je do svých rytmů, až na výjimky vystačil s jedním tom tomem a jedním kotlem. Asi nejvíce tom tomů je po celé desce Abbey Road, při jejímž natáčení bylo použito místo jednoho tom tomů dvou. Krom toho měly všechny bubny přírodní kůže z teletiny a takto dosažený teplý zvuk Ringo preferoval i později a kožené blány používá dodnes. Celkově jinou koncepci bubnování na Abbey Road přičítal právě použití dalšího tomu. Změnil svou soupravu, která potom změnila jeho hru. Ladění měl Ringo v oblibě hodně hluboké, včetně malého bubnu. Ten byl tak hluboko, aby stále ještě práskal, ale zároveň zněl déle struník a spodní tóny. Při doprovodu hrál Ringo ve většině případů rim shot. Měl raději dřevitý zvuk, než kovové zvonění a přesně to nabízely dřevěné bubínky Ludwig, jež si oblíbil. Za obrovské zvýšení produkce souprav mu sice byl od firmy věnován pozlacený Supra-phonic, ale Ringo kovové malé bubny používal i ve studiu zřídkakdy. Nejraději ze všeho měl dřevěný Ludwig model 5 x 14“ Jazz Festival, ze kterého dostal svůj oblíbený zvuk. Ve studiu Ringův zvuk fungoval bez problémů, ale živě se nízko laděné bubny při tehdejším způsobu ozvučování a při všem tom holčičím vřeštění prosazovaly jen tak tak… První opravdovou „moderní“ soupravou, kterou Ringo vlastnil, byla značky Ajax. Potom hrál na Premier a jakmile měl více peněz, koupil si Ludwig. Podle jeho názoru vyhovovaly nejlépe bubny Ludwig jeho stylu. Premier se mu zdály moc těžké, Gretsch zase příliš rychlé. Z Ludwigů dostal tóny, které se mu líbily a do značky se přímo zamiloval. Většinu času s Beatles používal soupravu Super Classic s „ústřicovou“ perletí Oyster Black, krátký čas měl ty samé v bílé perleti, ale s dvacetipalcovým velkým bubnem. Někdy v roce 1968 začal hrát na soupravu se dvěma tom tomy v přirozené javorové úpravě, kterou použil pro film Let It Be. Také na této soupravě použil kožené blány. Činely měl staré Avedis Zildjian, na které přísahal stejně jako na bubny Ludwig. Podle svědectví jednoho z techniků zněly fantasticky a Ringo ho upozornil, že za ně ručí vlastním životem. Měl je velmi dlouho a používal je kromě několika originálních tureckých po celou dobu Beatles. Říkal o nich prostě: „toto jsou činely“. Mechaniku používal také značku Ludwig, včetně šlapky Speed King. Ale činelové stojany si zpočátku ponechal Premier a pro uchycení tom tomu používal Rogers Swiv-O-Matic.

 

 

„Moje duše je bubenická“, říká Ringo. „Měl jsem štěstí, že se mi přihodilo hrát v největší světové kapele. Udělali jsme trochu opravdu dobré muziky, ale samotné hraní bylo to, o čem to doopravdy bylo. Kdybychom se neprosadili, stále bychom nejspíš hráli někde kolem Liverpoolu. Svého času jsem pracoval jako technik ve fabrice a bokem jsem bubnoval. Ale dostalo se to do fáze, kdy jsem musel učinit rozhodnutí, že budu jenom bubeníkem, že vše ostatní musí stranou. Byl to uvědomělý moment mého života. Ale neudělal jsem to proto, abych se stal slavným a bohatým, nýbrž proto, že bubny jsou moje životní láska.“

Nejslavnější (a nejčastější) Ringova souprava:

Ludwig Super Classic, Oyster Black Pearl, činely Avedis Zildjian