Světoví bubeníci - Louie Bellson

Je živoucí legendou, stále otevřenou pokladnicí bubenického umění a skutečný gentleman. Ti, kdo s ním přišli do styku, jej označují díky jeho lidskosti za téměř svatého.  Narodil se v Rock Fall ve státě Illinois v roce 1924. Bicí studoval u Bert Winanse a Roy Knappa. Jako nadaný teenager se potom zúčastnil celonárodní bubenické soutěže pod záštitou firmy Slingerland a jména Gene Krupy a vyhrál ji. Tím na sebe upozornil a začal hrát v profesionálních kapelách. Tou první byla Ted Fio Rito Band. Brzy poté následovala důležitá nabídka od Benny Goodmana, k němuž také Bellson coby náhrada za Gene Krupu nastoupil. Bylo mu sedmnáct let.  Při vzpomínkách na své první velké angažmá zdůrazňuje, že Goodman ho naučil jak opravdu pracovat v rytmické sekci, být si neustále vědom kapely a svou hrou ji podporovat.  Když dojde k sólu, zazářit, ale do té doby doprovázet. Goodman mu také řekl, že nejdůležitější věcí je, aby donutil kapelu swingovat, sóla že jsou podružná. Jakmile i ten nejlepší sólista nedonutí kapelu šlapat, je nepoužitelný.  Poučen těmito radami a vyzbrojen cennými zkušenostmi nastoupil potom Louie do kapely Tommy Dorseye.  Tam působil v letech 1947 až 1950 již jako hráč, o kterém se vědělo. Dalším kapelníkem byl potom na krátko Harry James a následovalo pravděpodobně Bellsonovo nejdůležitější angažmá, big band Duke Ellingtona. Ten měl v té době teprve krátce nového hráče, mladého a velmi talentovaného Charlie Smithe, jež právě nahradil odešlou hvězdu Sonny Greera. Ellington ale chtěl zrovna tou dobou do kapely dva dechové hráče od Harry Jamese a ti si dali podmínku, že angažmá přijmou jedině s Louie Bellsonem za zády. Následovala tedy „politická“ dohoda a všichni tři skutečně k Ellingtonovi nastoupili. Celá událost se dostala na titulní stránky hudebních časopisů po celém světě a do dějin jazzu vešla coby „Velká loupež u Harryho Jamese“. Samotný Ellington ji suše a vcelku správně označil za business. Práci s Ellingtonem považuje Bellson za nejhlubší a nejpřínosnější zkušenost své kariéry a kapelníka přímo zbožňoval. Říkal o něm, že byl jako jeho druhý otec. Ellington měl vždycky výborné bubeníky, ale v Bellsonovi našel přesně to, co hledal. Virtuózního hráče, který změnil věci k ještě lepšímu. Zkombinoval své technické schopnosti, přirozený jazzový instinkt, entuziasmus, talent a přizpůsobivost a úspěšně a na vysoké úrovni se vypořádal s nejobtížnějšími situacemi, jaké špičkový big band obnáší. A nejen to, svojí neobyčejnou a přirozenou schopností ihned se spřátelit s lidmi, trpělivostí, laskavostí a porozuměním si okamžitě všechny kolem sebe získal. Od jinak k nováčkům zdrženlivých členů kapely se mu dostalo vřelého přijetí a dodání odvahy. Tu jistě zpočátku v kapele svých snů potřeboval… Kapela měla náhle velice pevně swingující „spodek“, konzistentně a energicky šlapala, poháněna často dvěma velkými bubny, jež s sebou Louie přinesl. Používat dva velké bubny ho napadlo již na střední škole, někdy v roce 1938, ale skutečně veřejně na ně hrát začal až v roce 1946, kdy se navrátil do kapely Fio Rita.  Již jako mladíček byl zběhlý ve stepu a měl vypěstovanou určitou nezávislost včetně libovolného používání obou rukou. Takže často přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby vedle hi hatky zaměstnával navíc ještě další velký buben. V hodině kreslení si takovou soupravu načrtnul a učitel se prý podivoval, cože to je. Tehdy Louie ještě netušil, že věc dotáhne do konce. Později se svým nápadem obcházel výrobce bicích nástrojů a ti si vesměs mysleli, že je blázen. Nevyhodili ho, ale říkali mu shovívavě, že „všichni ti hoši“ používají úspěšně jenom jeden velký buben. Zkrátka se mu všude víceméně vysmáli, ale pochopení nalezl v roce 1947 u firmy Gretsch a tam mu vyrobili soupravu podle jeho představ, s velmi hlubokým koktejlovým kotlem na nohou, trůnícím mezi dvěma velkými bubny. Jeho úloha byla především držet další dva tom tomy po obou jeho stranách. (Tato souprava byla k vidění v desátém díle seriálu Bicí nástroje…tehdy…) Velké bubny, přestože pouze dvacetipalcové, byly i tak příliš daleko od sebe a nepřirozeně roztažené Bellsonovy nohy se tak mnohem dříve unavily, takže Louie počet tom tomů zredukoval  na pouhé dva. Na každý velký buben umístil jeden.  A takto hrál velmi dlouho, dokud neubral další tom tom, jak hraje (vedle postranních bubnů pro zvláštní efekty) dodnes. Ve hře na dva velké bubny se Bellsonovi přičítá prvenství, ale když s nimi poprvé přišel veřejně, objevil se téměř současně další hráč se dvěma kopáky, Ray McKinley. Bellson soudí, že ten nápad měli nejspíš oba současně. S oběma velkými bubny, s několika dalšími bubny a pečlivě vybranými činely (Louie vždy preferoval více ride činelů pro odlišně znějící doprovody)  přinesl nováček do kapely i nový zvuk. A v neposlední řadě také znatelně dynamickou hru a showmanství. Vše, co hrál, bylo přesné, dobře artikulované a zahrané s výbušným zápalem. Nejdůležitější bylo, že Louie nikdy nezašel za hranici toho, co hudba a její provedení vyžadovalo. Neměl od Ellingtona žádné party, podobně jako Sonny Greer. To poskytovalo bubeníkovi neobvyklou svobodu, ale na druhé straně i zodpovědnost. Ellingtonovou myšlenkou bylo vnést bubeníkovu osobnost do projevu kapely a tak nechal jeho party čistě na něm.

« Všechny novinky