Identifikace Ludwig Super 400 a Ludwig Supraphonic

Identifikace Ludwig Super 400 a Ludwig Supraphonic

Podle legendy je Ludwig Supra-Phonic „nejvíce nahrávaným“ bubínkem 60-tých a 70-tých let. Nevím, jestli je to pravda, ale je to velmi pravděpodobné. Supra-Phonic je skvělý buben a Ludwig jich prodal opravdu hodně.

Moderní verze tohoto malého bubnu se začaly vyrábět v roce 1958 jako „Super-Ludwig“. První bubny, pojmenované Super-Ludwig s originálním designem mušlemi ve stylu Art Deco, byly dány do prodeje už v roce 1936 a byly vybaveny dřevěnými korpusy. Byly ale vyráběny si istrubkovými mušlemi, stále jako Super Ludwig a byly vyrobeny z válcované mosazi ze dvou polovic, které byly spojené ve středovém žlábku a byly pokryty niklem.

Super-Ludwig z roku 1958 byl vyroben z jednoho pevného kusu válcované mosazi tažené (semaless shell) beze svaru. V roce 1962 Ludwig změnil název na „Super-Ludwig 400“ (význam čísla 400 není znám – pravděpodobně to byl jen marketingový trik) K další významné změně designu i názvu došlo v roce 1963, kdy Ludwig přešel z válcované mosazi na korpus z hliníkového plechu, která byla rovněž vyrobena tažením z jednoho kusu bez svařovaného spoje (technologie seamless shel je krásně vidět na tomto videu ZDE ), bubínek dostal jméno „Supra-Phonic 400“. Jak jsem již uvedl hliníkový korpus nemá žádné sváry a Ludwig ho představil pod názvem „Acousti-Perfect“. Na první pohled lze Super-Ludwig a Supra-Phonic zaměnit za stejný model bubnu, ale jsou zde značné rozdíly.

1. Jak již bylo uvedeno, v letech 1958–1962 se Super-Ludwig vyráběl z válcované mosazi a korpus byl tažený. Po mosazných modelech byl materiál korpusu Supra-Phonic vyroben z hliníku opět technologii tažením beze svarů. Rozdíl mezi něma je nejlépe viditelný na bublinách, důlcích a nadměrném odlupování chromu z povrchu těchto bubínků. Chrom drží na hliníkovém povrchu špatně, ale skvěle drží na mosazi. Mosazný korpus je díky vyšší váze mosazi těžší a originál Super-Ludwig váží asi 4,53kg.

2. Úložné hrany na mosazném i hliníkovém provedení jsou 45º. Ty se vytvářejí srolováním horního a spodního okraje dovnitř, aby se vytvořil límec nebo „příruba“. Tento límec slouží zároveň ke zpevnění korpusu a pomáhá udržet kruhový tvar korpusu. U modelů Super-Ludwig je však na okraji druhá, kratší příruba, která se vrací dozadu, mírně pod primární límec.

3. Slavný odznak Ludwig Keystone na mosazných Super-Ludwig a Super-Ludwig 400 nikdy neměly sériové číslo, je ale možné, že existují ranné Supra-Phonicy vyrobené v roce 1963, které ještě sériová čísla nemají. Od roku 1964 už mají všechny bubínky Ludwig na odznaku sériové číslo.

4. Mušle "Imperial lugs". Tento atraktivní art deco design vznikl v roce 1935 na připomínku 25.výročí společnosti Ludwig a troufnu si říci, že ani dnes nepůsobí zastarale. Pokud se podíváte na mušli Imperiál z profilu, uvidíte tří stejné plochy nad sebou, které vypadají, jako by byly naskládané jedna na druhé. Oba modely mají mušle o stejné velikosti, ale každá ze tří na sobě naskládaných ploch je na Super-Ludwig menší než na Supra-phonic. Mušle u Super-Ludwig mají menší vnitřní dutinu a kratší pružinu, proto má tato mušle vyšší hmotnost.

5. Obě obruče jsou u Super-Ludwig mosazné a pochromované. Obruče Supra-Phonic jsou ocelové a pochromované. Magnet bude přitahován k ocelovým obručím, ale nebude přitahován k mosazným obručím. Magnetický test ale nemůže odlišit korpusy, protože ani mosaz ani hliník nejsou magnetické. Nicméně vzácně je možné najít raný Supra-Phonic vybavený mušlemi typu Super-Ludwig. Když Ludwig provedl změnu designu, postupně spotřeboval zbylé zásoby, což vedlo k určitému překrývání dílů u jednotlivých modelů.

6. Lůžka pro strunění Super-Ludwiga jsou zvlněná. Lůžka korpusu Acousti-Perfect jsou méně patrná, protože se postupně zužují směrem od středu lůžka a na samotném lůžku není viditelné žádné zvlnění.

7. Mechanika strunění na raných Super-Ludwig a Supra-Phonic byla model P-83 a pozdější modely dostaly mechaniku P-85. Nejstarší mechanika P-83 bylaještě označena logem „WFL“ William Francis Ludwig). Rytina WFL byly postupně nahrazena nápisem Ludwig. To samé platí i o protikusu "But end" na starších verzích bylo vyražena písmena „WFL“, která byla později nahrazena nápisem Ludwig.

Tyto dva ikonické malé bubínky jsou celá desetiletí srovnávány ve zvuku i hratelnosti, za sebe bych řekl, že oba modely fungují skvěle. Nechci používat výrazy jako „teplý“ nebo „jasný“, ale řeknu, že odezva obou verzí je vynikající a to od okraje blány až ke středu. V nemalé míře to přičítám tomu, že je bubínek vybaven 10-ti ladicími šrouby.

Oba bubny mají velmi dobrý rozsah laditelnosti, od nízkého ladění po vysoké ladění, které nejvíce vynikne při použití jednovrstvé lakované blány.

Charakteristickým znakem těchto bubnů je to, že strunění je docela „hučící“ a to nejenom příjmem rezonance z okolních nástrojů, ale i samo o sobě. Bzučení Supra-Phonicu je lépe ovládatelné laděním spodní blány, což u Super-Ludwigu zcela nefunguje. Bzučení je lépe zvládnutelné, protože lůžko Acousti-Perfect snare je mělčí než jsou lůžka u Super-Ludwigu. Hlubší lůžka vyžadují, aby ladicí šrouby po stranách lůžek byly více utaženy, aby se eliminovaly vrásky, které vznikají v těchto místech u rezonanční blány.

Experimentoval jsem s různými struněními na obou bubnech, vyzkoušel jsem originál strunění Ludwig, Puresound i Rhythm Tech „Active Snare System“, což je něco jako falešný Dyna-Sonic.(strunění je napínáno samostatně a mechanika jen přiklopí takto napnuté strunění ke spodní bláně) Každé z nich fungovalo dobře, rozdíly jsou subjektivní, ale podle mého názoru Rhythm Tech pomáhá vysušit některé supra-fonické šumy. Na Super používám strunění Ludwig, protože to jsou pružiny, které tam prostě patří.

Pokud tedy nevlastníte Super nebo Supra a naskytne se vám možnost si je pořídit, měli by jste ho koupit ! Super jsou vzácní a pokud nebyli zanedbáváni, bývají ve skvělé kondici. I Super z roku 1960 může stále vypadat jako nový a bude tak vypadat i v době, kdy už budeme všichni pryč.

Supra-Phonic může vypadat hrozně s bublajícími chromovými povrchy, ale je třeba si uvědomit, že to nemá žádný vliv na jeho zvuk a hratelnost. Kdysi dávno jsem to považoval za ošklivý nedostatek a symbol podřadného designu bicích, dnes už nemám tolik předsudků. Myslím, že pitting a bubliny propůjčují bubínkům jedinečný charakter. Pitting může dokonce fungovat ve váš prospěch jako kupujícího, protože většina lidí chce vlastnit „hezký“ buben. Dalším bonusem jeho zoufalého vzhledu je, že se nemusíte tolik starat o pár dalších škrábanců, což z tohoto bubnu dělá perfektního dříče na koncerty.

Děkuju, že jste si našli čas na vstřebání informací o kousku historie bubínků Ludwig. Nejsem v žádném případě nejvyšší autoritou v této oblasti. Vlastním tyto dva bubny a jako cennou součást své sbírky jsem provedl osobní průzkum, abych se lépe vzdělal v tom, co mám. Ed Flack (poskládal Ivo Honajzer) jsem rád, že vlastním model Ludwig Super 400 více na odkazu ZDE )