Letmá historie Sonor drums

 

továrna Linků ve Wiessenfels v roce 1888

 

 

Byly to právě nástroje vojenských kapel, symfonických orchestrů a spolků, které byly v tehdejším Německu velmi rozšířené. Byli to rovněž němečtí skladatelé, kteří psali větší a lepší party pro bicí sekce. Členové těchto kapel zase požadovali lepší a kvalitnější bubny, které se pak dostávaly i mimo vojenský prostor mezi civilní hudebníky a tak se vše rozvíjelo poměrně dynamicky.  Z uvedeného vyplývá, že v Německu existuje tradice výroby bubnů sahající do daleké do minulosti.

 

Jonanes Link

 

Nejznámějším výrobcem bubnů v zemi je dnes společnost Sonor, kterou již 146 let provozuje rodina Linků. Firmu založil v roce 1875 Johannes Link, který byl soustružníkem a koželuhem. Johannes Link začínal s výrobou vojenských bubnů a bubnových blan ze zvířecích kůží, ale během následujících 25-ti let se jeho továrna ve Weissenfelsu, nedaleko dnešního Lipska rozšířila co do velikosti i sortimentu nástrojů, které vyráběla. V roce 1900 už společnost vyráběla celou řadu špičkových bicích nástrojů. Katalog z roku 1899 ukazuje položky jako pedály, malý bubínek s nezávislým laděním pro každou blánu a dokonce i stojan na malý bubínek – to vše jsou dnes věci, které považujeme za samozřejmé, ale tehdy to byly nejnovější technické vymoženosti. Tak se stalo, že si už v roce 1907 zaregistroval Johanes Link své první logo Sonor (slovo sonor pochází z latiny a znamená zvuk, zvučný)

 

 

Johannes Link zemřel v roce 1914 a jeho nástupcem se stal jeho syn Otto. Společnost ve Weissenfelsu pod vedením Otty Linka prosperovala dalších 36 let a to i přesto, že se Otto jako majitel firmy věnoval spíše politice a působil jako honorární konzul ve Švédsku, což se v budoucnu ukázalo jako velmi prospěšné, zároveň to nemálo přispělo ke zvýšení obecného povědomí o značce Sonor.

 

Otto Link

 

Po válce v roce 1946, kdy se Německo rozdělilo na východní a západní se Ottův syn Horst rozhodl vystěhovat se z východní části Německa kotrolované Rusy a přestěhoval se do britského sektoru a od britské armády odkoupil nepoužívaný vojenský barák, ktery se následovně stal první továrnou Sonor v západním Německu. Horst Link tak začal podnikat v současném sídle společnosti v Aue ve Vestfálsku. Začal tím, že vyráběl pouze bubny. Původní továrna Sonor ve Weissenfelsu byla nyní ve východním Německu, stejně jako Horstova matka a otec.

 

vojenský barák sídlo Sonoru v roce 1946

 

Když byla v r. 1950 uzavřena hranice mezi NDR a NSR, bylo jen otázkou času, kdy bude původní továrna Sonor vyvlastněna a zestátněna. Urychleně byly provedeny přípravy na útěk Otto Linka a jeho manželky na Západ a ve chvíli když přišla policie, aby Ottu zatkla, pomohla mu k útěku jejich služebná, která policisty zdržela a Otto utekl oknem v zadním traktu budovy a podařilo se mu tak uniknout. Paní Linková opustila NDR až o několik měsíců později a její přechod na Západ byl rovněž dramatický. Otec a syn se tedy na Západě znovu setkali, ale díky historickým událostem nevlastnili v podstatě nic, mimo vojenského baráku v Aue. Potřebovali pozemek, na kterém by mohli postavit továrnu, potřebovali kvalifikovanou sílu a potřebovali kapitál. Místní komunita v Aue je přivítala s nadějí, že se v této části Německa vybuduje něco nového, vzniknou nové pracovní příležitosti a tak nebyl problém získat pozemky, které potřebovali. Další pomoc přišla z nečekané strany.

 

Švédská šlechtična, princezna ze Sayn-Wittgensteinu, žila a vlastnila pozemky nedaleko Aue. Tehdejší švédský král měl Ottu Linka v oblibě a vážil si ho od doby, kdy byl konzulem ve Švédsku. Když se král doslechl o Ottově útěku na Západ, kontaktoval princeznu a navrhl jí, že by mohla pomoci jeho starému příteli zachránit jeho rodinný podnik. Princezna se tak stala společníkem společnosti a zůstala jim až do konce 70-tých let. Vybudovat firmu znovu a z ničeho byla těžká práce. Rodině se podařilo udržet ochrannou známku „Sonor“, kterou si nechala zaregistrovat v roce 1907, ale z desetiletí práce a budování firmy ve Weissenfelsu zbylo jen velice málo.  Dokonce i zkušenosti, jak by se dnes řeklo know-how, které nabývali pracovníci firmy během dlouhých let byly většinou ztraceny.

 

Dvěma řemeslníkům z Weissenfelsu se rovněž podařilo uprchnout na Západ a připojili se znovu k Sonoru a začali školit nové lidi z oblasti, kde dříve neexistoval žádný zpracovatelský průmysl, pouze zemědělství. Trvalo dalších deset let, než měli dostatek kvalifikovaných řemeslníků, aby mohli společnost rozvíjet tak, jak chtěli. Toho se ale nedožil Otto Link, který zemřel v roce 1955.

  

logo z roku 1955

 

 

pohled na továrnu v roce 1966

 

 

Horst Link říká, že smrt jeho otce pro něj byla dvojnásobnou ranou, protože se v té době ještě necítil být připravený převzít společnost, která se v té době ještě nedostala z problémů způsobených přesunem výroby z východu na západ, jenže jak to bývá, neměl na vybranou. Pod jeho vedením Sonor pomalu, ale úspěšně rostl, teprve až v roce 1975, tedy k výročí 100 let od založení firmy jeho dědečkem, Horst Link dosáhl cílů, které si před 20 lety předsevzal.

 

první set z roku 1952

 

 

Od roku 1961 má Sonor ochrannou známku se dvěma paličkami, kterou navrhl známým německý grafik Otlem Aicher

 

 

V roce 1975 oslavila firma 100 let své existence velkorysým mejdanem za účasti světových bubenických es a bylo představeno nové logo.

 

 

V roce 1993 způsobil mezinárodní rozruch Sonor Signature Jet Set, jeho korpusy byly vyrobené z výběrového javoru, lakované černým klavírním lakem a osazené hardwarem pozlaceným 24k zlatem. Tento se stál ve své dobe 30 000,- DM a byl tak ve své době nejdražším bubenickým setem.

 

Bylo vyrobeno 50 sad této limitované edice a jejich dnešní cena bude nejspíše astronomická.

 

 

 

 

V roce 2015 oslavila firma už 140 let od svého vzniku a oslavila toto výročí uvedením serie Vintage, na které je použitý obnovený původní hardware i logo.